Emilija
Emilija z Aleje svobody

Kolem Aleje svobody v přívlastku litevského snímku, který bude mít svou českou premiéru právě v rámci letošního Severského filmového podzimu, se v několika časových smyčkách točí celý děj.

Onu Alej svobody můžeme chápat jak konkrétně jako hlavní kaunaskou třídu, na níž se nachází divadlo, do kterého nastupuje mladá elévka Emilija, tak i abstraktně jako metaforickou cestu ke svobodě Litvy poté, co byla anektována Sovětským svazem a stala se spolu s Lotyšskem a Estonskem jednou ze sovětských pobaltských republik.

Děj snímku se střídavě odehrává v poválečných letech 20. století, kdy v Litvě probíhal partyzánský odboj proti anexi, a v letech sedmdesátých, kdy se v Litvě upálil po vzoru našeho Jana Palacha mladý Romas Kalanta, a to právě v oné Aleji svobody.

Emilija si přichází do Kaunasu splnit svůj dětský sen stát se herečkou a rozdávat lidem radost, krásu a vyšší ideje. S sebou si přináší kromě pár osobních věcí a mladického nadšení jedinou památku na své zastřelené rodiče, a tou je zápisník jejího otce. V něm se skrývá doslova divadelní poklad, který je však na svou dobu těžko prosaditelný a svým způsobem i neuchopitelný. Společnost je rozpolcená. Na jedné straně existují ještě lidé, kteří nechtějí zapomenout na minulost, kdy byla Litva svobodná, a rádi by ji zase viděli svobodnou, na druhé ovšem i ti, kteří chtějí na minulost zapomenout a splynout se sovětskou dobou jako homo sovieticus, a to se všemi výhodami, jež to přináší. Mezi těmito dvěma typy dochází k jemným střetům jak v osobním, tak i pracovním styku. V tomto konkrétním případě to lze pozorovat právě na divadelním souboru, jehož členkou se Emilija stává.

Její zděděný zápisník v sobě skrývá tajemství vpletené do textu, který se rozhodne na prkna přenést mladý režisér spřízněný s Emilijou osudem dětí takzvaných nepřátel lidu, zastřelených či odvlečených do gulagů. Postupně se skrze slova hry vyjevuje i osobní Emilijin příběh.

Kromě časových smyček se děj přenáší mezi realitou, jež se může jevit jako velké divadlo, a divadlem, jež metaforicky tepe do neduhů současného systému, i když odkazuje na dobu carského porobení. Hlavní hrdinkou divadelní hry je historická postava Emilija Pliaterytė, která v první polovině 19. stol. hrdinně vystoupila proti carskému režimu. Mezitím mladá elévka Emilija prožívá svůj osobní boj ve vztahu k režimu sovětskému včetně traumatizující zkušenosti s KGB.

Ve výsledku zde máme dva příběhy dvou Emilijí, které v závěru splynou v jednu postavu v jednom divadelním kuse, v jednom divadle, v jedné Aleji svobody.

Snímek velmi precizně zachycuje onu dobu jisté nejistoty, nebojí se poukazovat na slabiny nejen tehdejšího režimu, ale hlavně tehdejších lidí. Na druhou stranu se i snaží chápat jejich pohnutky. Herecké, hudební i vizuální ztvárnění vtáhne diváka do děje prakticky hned od samého začátku a nepustí ho až do úplného konce.

Dáša Váňová